Dobrovolnictví není jednosměrka – příběh Bětky a Valči
„Mým obrovským přáním je, aby se o dobrovolnictví dozvědělo víc a víc lidí, a to hlavně i mladá generace. Aby se víc lidí snažilo a cítilo být lepšími lidmi.” To jsou slova dobrovolnice Bětky, která již velmi dlouho a velmi intenzivně dobrovolničí u usměvavé Valinky, které život ztěžuje DMO spastická kvadruparesa. A my Bětce položili několik otázek.
Když se řekne dobrovolnictví, tak běžně člověka napadne, že dobrovolník pomáhá či dává druhým nebo svému okolí. Může to ale být i naopak? Může dobrovolník dostávat? A co dostáváte Vy?
Dobrovolnictví je činnost založená na pomoci druhým, ale já si myslím, že ten, kdo dává, i dostává. A u téhle činnosti tomu tak doopravdy je. Většinou se vytvoří vztah mezi dvěma dušemi a často dojde k propojení odlišných světů. Dobrovolníkovi se může dostavit obrovský pocit naplnění z pomoci druhým, neustále může navazovat kontakty, poznávat nové tváře a hlavně sám sebe. Mně se při dobrovolničení dostává neskutečný pocit blaha, lásky, radosti a vděku. Občas se ale také setkám s úplně novou situací, ke které se musím nějak vhodně postavit, ale vždy, když ji zvládneme, tak se společně posuneme dál o kousek blíž k sobě. Já se vracím do dětských let, učí mě to být o trochu více bezstarostná a žít „tady a teď”. Holčička, u které dobrovolničím, je jedno velké sluníčko, i když to nemá nejjednodušší. Vždy, když ji vidím po náročném dni, dojde mi, že její svět je v pořádku, a že s ní je ten přítomný čas to nejcennější.
Dobrovolnictví, především to dlouhodobé, člověka formuje. Jak dobrovolnictví formuje Vás?
Díky dobrovolničení se cítím jako lepší člověk. Naučila jsem se poznávat své limity a vymezovat si hranice. Přišla jsem na to, že život může být a také je krásný, a to i v těch nejtěžších chvílích, které k tomu prostě patří. Život je opravdu krátký na to, abychom neustále řešili „co by – kdyby”, co musím nebo co jsem měl udělat. Občas stačí jen být, a to je nejvíc.
Jak jste se k dobrovolnictví dostala Vy? A jaký je takový “běžný” den, když dobrovolničíte?
Vždy jsem cítila, že mě naplňuje pomáhat druhým, ale o přímém dobrovolnictví jsem netušila. Jednoho dne, před letními prázdninami, jsem hledala na různých serverech dobrovolnické programy na práci v zahraničí. Dostala jsem se až na stránku Dobrovolník.cz, kde jsem narazila na fotku holčičky s úsměvem od ucha k uchu, která popíjí kafíčko v mé oblíbené kavárně v našem městě. Přečetla jsem si, o co jde, nezaváhala jsem snad ani minutu a kontaktovala jsem holčičky maminku. Domluvily jsme si schůzku a všechny dílky do sebe zapadly. Zůstala jsem s ní hned první den 3 hodiny. Můj běžný den, když dobrovolničím, většinou začíná odpoledne, kdy obě skončíme ve škole. Často chodím k nim domů a když přijdu do dětského pokojíčku, tak všechny starosti nechám za dveřmi a vypnu. Často si hrajeme s plyšáky, panenkami nebo vyrábíme náramky z korálků, zkrátka děláme úplně vše, co má holčička ráda a co nás společně baví. Občas ale také zajdeme na procházku nebo do města na nákupy, kafíčko a dobrou zmrzlinu.
A na závěr, jaké jsou Vaše budoucí plány v dobrovolnictví? Máte nějaká přání nebo sny? Chtěla byste si něco vyzkoušet nebo zažít?
Já bych si moc přála dostat se mezi další handicapované lidi, trochu více se jim přiblížit a poznat jejich svět. Také mě stále láká si za dobrovolnictvím odcestovat do zahraničí a vyzkoušet si, jak to funguje jinde.
Autorka článku: Gabriela Medwell