Umírat mezi svými – Hospic svaté Zdislavy

„Vzpomínáte na svůj život?“

„Ne, nevzpomínám. Je to, jako bych dočetla knihu. Příběh skončil. A byl to pěkný příběh. A já už nemám chuť nebo potřebu číst dál, ani vzpomínat na pěkné či smutné kapitoly. Mám pocit konce. Spokojeného, dobrého konce. Že už vše skončilo a nic dalšího nemá být. Vím, že až má duše odtud odejde, budu šťastná.“

Tento rozhovor u lůžka umírající stařenky si pečovatelka a koordinátorka dobrovolníků Alena Malečková pamatuje dodnes. Ne každý dokáže odejít takto smířený a ne každému může být v poslední chvíli někdo nablízku. Má-li rodinu či blízké přátele, je to snazší. Jsou však i osamělí lidé, nebo ti, kdo přicházejí do libereckého hospice zdaleka a příbuzní je nemohou navštěvovat každý den. A právě za nimi docházejí dobrovolníci.

Jejich počet mi vyrazil dech. „Máme 63 dobrovolníků a pět čekatelů,“ zamyslí se Alena. „Nejmladší je 17 let a nejstarší 85.“ Dobrovolníci jsou rozděleni do tří skupin. Největší z nich zajišťuje chod čajovny.

Dobrovolníci pomáhají na recepci

To, že je v hospici čajovna, mne také překvapilo. Pěkně zařízená, velká, světlá místnost s výhledem do zahrady, která za běžného provozu kypí životem. Je libo čaj, kávu, nebo nedělní palačinku? Máte chuť na filmovou projekci, pečení cukroví či koncert harmonikáře? Dnes však sedíme v místnosti sami, venku je mlhavý listopadový den a kvůli přísným karanténním opatřením zeje sál prázdnotou. Na Aleně je vidět, že jí to je líto. Těšila se v čajovně také na pravidelná setkání s hospicovými dobrovolníky, ale teď je všechno odloženo na neurčito. O to pěknější bude, až se pravidla uvolní a čajovna znovu ožije.

Druhá skupina dobrovolníků obhospodařuje recepci. Pracují ve dvou směnách. První dobrovolník přichází od osmi do jedné, druhý pak od jedné do šesti. Jsou to lidé, kteří už do běžné práce nechodí, to by se nedalo stíhat. I když i tady je výjimka. Na recepci vypomáhá jeden pán, který je ještě mlád a pracuje ve svém zaměstnání na plný úvazek. Pracuje ve dvousměnném provozu, tedy buď ve dne, nebo v noci, a ve volných dnech přichází sem.

„Do rozpisu služeb se zapisují stejně jako dobrovolníci v čajovně, buď přímo tady, nebo po mailu. Nechávám na nich, jak často chtějí chodit, zda dvakrát týdně, nebo jednou za měsíc. Máme tu dokonce i jeden starší manželský pár,“ přemítá Alena o recepčních. Jejich práce není snadná. Nejde jen rutinní úkony spojené se zapisováním návštěv, lidé za přepážkou často slouží jako psychická podpora pro návštěvy. Pro nikoho z nás není snadné, když nám umírá někdo blízký a ne vše se dá probrat se zdravotnickým personálem. Často je člověk na recepci tím pravým, kdo nás ochotně vyslechne a řekne pár milých slov.

Za hezkého počasí se k setkáním využívá i zahrada

Třetí skupina dobrovolníků chodí přímo na pokoje k umírajícím. „Jsou to ti nejhlubší, rádi přemítají o životě,“ uvažuje koordinátorka nahlas. „Z těch lidí jde nádherná energie.“ Posedí s umírajícím, zahrají si společně šachy, pobaví se o dětech či zahrádce, poskytnou obyčejný lidský kontakt těm, jejichž blízcí jsou daleko.

Pokud řekneme, že práce dobrovolníků dělá svět krásnějším, platí to někdy i doslova. Do hospice docházejí také dvě dámy kadeřnice, které zadarmo stříhají klienty přímo na pokojích. Další lidé pomáhají při jednorázových akcích, třeba když měl na nádvoří koncert houslista Jaroslav Svěcený.

Během jarní vlny pandemie potřeboval hospic v krátké době velké množství roušek, které se daly jen obtížně sehnat. „Jedna paní, co šije pro divadlo, ušila přes víkend pro hospic sto roušek. Jiná paní našla doma dvě velká klubka tkaniček a věnovala nám je ve chvíli, kdy byly tkaničky do roušek vykoupené. Roušky šili i další dobrovolníci a nosili nám je. Každou chvíli někde nějaké přinesl. Nečekala jsem to, byla to taková třešnička na dortu.“

Koordinátorka dobrovolníků Alena Malečková v prázdné čajovně

Také Alena začínala v hospici jako dobrovolnice. Je inženýrka a po patnácti letech strávených prací v automobilce si přála dělat něco, co by ji více naplňovalo. Nejdřív sem docházela ve volném čase, ale když se objevila nabídka pracovního místa, dlouho neváhala, i když finanční podmínky se s automobilkou nedají srovnat. „Zájemci o dobrovolnictví v čajovně či na recepci jsou zaučeni zkušenějším dobrovolníkem, ti, kteří chtějí pracovat u lůžka, musejí nejprve absolvovat devět hodin školení,“ popisuje přípravu pomocníků. Nejde jen tak přijít a začít něco dělat. Člověk si musí sám v sobě vyjasnit mnoho věcí, především svůj vlastní vztah ke smrti. A to v naší kultuře, která má sklon odsouvat nepříjemné a bolestivé věci kamsi do podvědomí, rozhodně neuškodí. Třeba to není jen tak, že my pomáháme svou přítomností umírajícím, ale třeba pomáhají také umírající nám uvědomit si, že i náš život jednou skončí a je třeba jej prožít smysluplně.

 

 

Pošlete to dál: