Dobrovolníci pomáhají v Libereckém kraji

Obrázek nahoře: Zaměstnanci hospice a jeho ředitelka Taťána Janoušková (uprostřed) přebírají 100 párů ponožek pro své klienty, dar od dobrovolníků.

Někdy může být organizování pomoci obtížné. Dlouho může trvat překonávání administrativních či lidských překážek, nesnadná je spolupráce s úřady. Jindy tomu tak není. Jako by se občas pomoc organizovala sama, jako by stačil jen nepatrný podnět a rozjela se služba, která si žije vlastním životem. Často tomu napomůže výjimečná situace, například humanitární krize. Ale ani v takovém případě se pomoc neformuje bez příčiny. Důležitý je počáteční impuls, který zažehne jiskru a vdechne život i směr celému úsilí.

V březnu 2020 založila reportérka Českého rozhlasu Lucie Fürstová facebookovou skupinu Dobrovolníci pomáhají v Libereckém kraji. Šlo o to nenechat se udolat strachem a zmatkem, který s sebou nová situace přinášela, nabídnout a koordinovat smysluplnou pomoc. Byl to ten správný okamžik, semínko iniciativy snadno zapadlo do úrodné půdy tehdejší celospolečenské solidarity. Druhý den ráno měla skupina několik stovek členů. Nadšení dobrovolníci nabízeli šití roušek, sdíleli, co se smí a nesmí, vysvětlovali si navzájem vládní opatření, jež byla pro mnoho starších lidí nesrozumitelná.

Někdy to bývá tak, že bychom rádi pomohli, ale nemůžeme se smysluplně zapojit. Může nám chybět potřebné vzdělání, fyzická kondice, peníze nebo třeba volný čas. Jindy to tak není. Ve vzácných chvílích se dokonce stává, že může pomoci každý, i ten, komu se samotnému nedostává sil, prostředků či společenského uznání. A taková pomoc je nejúčinnější, protože pomůže nejen obdarovanému, ale povzbudí také dárce, dá mu pocítit, že i on je důležitý. V první vlně pandemie se do šití roušek zapojila například tehdy téměř sedmdesátipětiletá Marie Krupková z Dehtár, která na stařičkém šicím stroji našila víc než 1300 roušek a desítky empírových plášťů pro potřebné.

Podobných případů bylo mnoho. Lidé ze skupiny pomáhali se sběrem látek, sháněli opraváře v případě technických poruch strojů. Připojovali se další a další dobrovolníci. Lucie nad tím vším držela ochrannou ruku a zajišťovala koordinaci a doručování dodávek potřebným. „Dobrovolničina v nouzovém stavu není možná nekoordinovaně,“ vysvětluje, „kvůli možné nákaze není možné, aby do domova pro seniory přijelo za dopoledne deset lidí.“

Nešily se pouze roušky. Na začátku první vlny pandemie chyběly také ochranné pláště například pro ošetřovatele v libereckém Hospici sv. Zdislavy. Terénní pečovatelky, které chodily do domácností, měly mít správně při každé návštěvě nový plášť. Jednorázové pláště byly nejen příliš drahé na to, aby se nakoupily ve velkém množství, ale především se ani nedaly sehnat. „Pomohla nám Stanislava Šťovíčková, ředitelka jablonecké organizace poskytující sociální služby, Rodina 24, pro sebe a své kolegyně v domově pro seniory se zvláštním režimem Vila Vitae vytvořila střih a pláště si samy ušily. A právě ten střih na takzvané empírové pláště mi poskytla, uveřejnili jsme ho ve webovém příspěvku k rozhlasové reportáži, byl volně přístupný všem. Látkové pláště pak podle něj šili dobrovolníci nejen v Libereckém kraji. Šili je, stejně jako roušky, také vězni ve věznici v Rýnovicích v Jablonci nad Nisou. Díky ochotnému personálu věznice se naučili se pracovat na vypůjčených šicích strojích a pomohli opravdu hodně. Pláště pak využívali nejen pečovatelé v hospici, dostal je i jablonecký Český červený kříž,  a některé domy pro seniory.“ vzpomíná  Lucie na loňské jaro. (Oblastní spolek Červeného kříže v Jablonci nad Nisou dobrovolníkům ve všech směrech velmi vypomáhal.)

„Jednou jsem pak upekla vzhledově nevydařený štrůdl. Dala jsem jeho fotku na síť s komentářem, že takhle to vypadat nemá. Ozvala se mi pečovatelka z blízkého domova pro seniory, že by si jej rádi dali.“ Když jej Lucie dovezla, měla velkou radost. „Pečovatelé byli celou dobu zavření se seniory, potěšilo je, že na ně někdo myslí.“ Její poděkování pak vyvolalo velkou vlnu dobrovolnického pečení. „Psali a volali mi další a další lidé a nabízeli vlastnoručně upečené dobroty. Nakonec z toho vznikla rozsáhlá akce, rozváželi jsme desítky štrůdlů, buchet a slaného pečiva pro pečovatele do domovů seniorů v Liberci i v Jablonci. V autě mi to vonělo jako v pekárně.“  Dobroty byly určené všem, i uklízečkám a pomocnému personálu, tam ta radost, i z drobnosti byla velká.  V České Lípě se přidalo rodinné centrum Slůně, které podobné dobročinné akce pořádá pravidelně a dlouhodobě.

Přes léto dobrovolnictví trochu utichlo. Když začala první vlna epidemie opadat, domnívala se Lucie, že zájem o facebookovou stránku klesne. Nestalo se tak. Postupně se přidávají dobrovolníci i organizace a nabízí pomoc těm, kteří jsou v nouzi. „Když jsem natočila něco pro rozhlas, přidala jsem to na stránku. Jednou jsem třeba připravila reportáž o samoživitelce ve velké nouzi. A na naší facebookové skupině se strhal vlna solidarity, připojovali se další a další lidé s dary. Nabízeli, že pro paní nakoupí, a prosili mne, abych jí věci dovezla,“ uvažuje Lucie nad dalšími příklady praktické pomoci. Nabídli jsme pomoc také skvělým Dobrotetám pro Liberec, nadšeným ženám, které dlouhodobě, dávno před koronavirovou krizí pomáhaly samoživitelkám. Občas se povedlo vypomoci i tam.

A dobrovolnictví pokračovalo i jiným směrem. Třeba pletením ponožek pro liberecký hospic. „Má bývalá kolegyně Romana Prošková se před nedávnem pustila do pletení ponožek. Brala to jako uklidňující cvičení. Když je dopletla, nabídla mi, že je dáme bezdomovcům. Pro ty ale máme sbírku použitých ponožek, namítala jsem, pletla jsi je opravdu dlouho. A nezávisle na tom se ozvala jedna z pracovnic hospice, že by se jim ručně, s láskou pletené ponožky velmi hodily.  Snadno se oblékají, protože nemají gumičku a krásně zahřejí studené nohy v zimě i v létě. Klienti je dostávají převázané mašličkou s milým vzkazem, když do hospice přijdou.“  Přidávaly se další a další ochotné ruce. Kdo nepletl, sháněl darovanou vlnu. „Jedna pletařka, paní Boženka Sekavcová, vytvořila dokonce víc než 60 párů ponožek a ne ledajakých! Jsou na nich nádherné vzory, na jedné ponožce je třeba plachetnice a na druhé maják, nebo srdíčka, která ukazují správným směrem, když se na ně díváš vleže, pro muže třeba půllitry s pivní pěnou…“ Ponožky přišly a přicházejí od laskavých dárkyň v balících i z druhého konce republiky. Hospici jsme už 100 párů ručně pletených ponožek předali.  K tvoření se přidaly i děti z dětského domova v Jablonném v Podještědí, které pro hospic ušily krásné polštáře. Na Mezinárodní den žen dobrovolníci vytvořili a předali stovky gratulací, květin a drobných dárků, nebo koláčů seniorkám v domovech, stejnou akci zopakovali letos o Velikonocích a o Valentýnu.

Skupina je otevřená všem formám dobrovolnictví, přispívají do ní například Trash hero, kteří pomáhají uklízet město, volný prostor mají ale i útulky, nebo lokální veřejné sbírky, které pro potřebné pořádá například Znesnáze 21.

A tak jeden nápad plodí další a vše se velmi organicky vyvíjí. A pak, že sociální sítě nejsou k ničemu dobré! Většina pomoci není hodnotitelná finančně, ale přináší velkou radost. A to oběma stranám, obdarovaným i dárcům. A právě ta radost je asi hlavním klíčem k úspěchu Dobrovolníků – možná i proto, že jí v současné době není nazbyt.

 

Pošlete to dál: