Dobrovolnictví podporuje solidaritu a jednotu ve společnosti

Gerrit Classen je třiadvacetiletý Němec, který se rozhodl strávit rok dobrovolnickou službou v Dobrovolnickém centru v Ústí nad Labem (dále DCUL). Gerrit se narodil a vyrůstal v Severním Porýní – Vestfálsku. V dobrovolnictví není žádným nováčkem, už po maturitě dělal dobrovolníka v hostelu YMCA na ostrově Spiekeroog, kde pomáhal v kuchyni a také uklízel jídelnu i pokoje. Navíc chodil jednou týdně
vypomáhat do mateřské školy. Pak začal studovat sociální vědy. Po získání bakalářského titulu absolvoval stáž v Lipsku v oboru vzdělávání dospělých a nyní opět dobrovolničí, tentokrát v Ústí nad Labem.

Gerritovi jsem položila pár otázek ohledně dobrovolnictví v Německu a ohledně jeho začátků v dobrovolnické službě v Ústí nad Labem. K Gerritovi se v průběhu roku určitě opět vrátíme, abychom zjistili, jak se jeho dobrovolnická služba vyvíjí a zda splní jeho očekávání.

Proč ses rozhodl zúčastnit tohoto projektu DCUL? A jak prakticky probíhá podání žádosti do dobrovolnické organizace v jiné zemi?

Po ukončení bakalářského studia jsem neměl chuť pracovat, ani dále pokračovat v magisterském studiu. A tak mě napadlo, že bych mohl dělat dobrovolníka v organizaci, kde prakticky budu pracovat, ale zároveň budu mít svobodu vyzkoušet si více aktivit. Je to pro mě příležitost ujasnit si svou budoucí profesní kariéru, ale také výběr magisterského studia, kterým bych pak chtěl na dobrovolnickou službu
navázat.

Vybral jsem si DCUL právě kvůli jeho poli působení (zabývá se sociálními problémy, snaží se o sociální dopad svých aktivit, účastní se Evropských a mezinárodních projektů, koordinuje dobrovolníky, vzdělává apod.), které je mi blízké, a umím si představit, že bych se tímto směrem vydal i později ve svém pracovním životě. Chtěl bych tu získat praktické dovednosti a vyzkoušet si, co se mi líbí a co ne. Také jsem si chtěl vyzkoušet život v cizí zemi. Možná je to moje jediná příležitost, jak poznat jinou zemi více do hloubky, její kulturu a zvyky. Navíc z Čech je stále relativně jednoduché a rychlé dostat se zpátky do Německa.

A jak to začalo… v březnu tohoto roku jsem poslal žádost německé dobrovolnické službě v Sasku, která je partnerskou organizací DCUL. Pak následovaly pohovory s koordinátory jak ze saského, tak ústeckého dobrovolnického centra. Pak jsme všichni měli čas na rozmyšlenou. V pohovorech jsme si ujasnili organizační záležitosti, očekávání, možné úkoly v dobrovolnickém roce. V květnu už bylo jasné, že v září pojedu do České republiky.

Slyšela jsem, že v Německu je dobrovolnictví poměrně běžné a spousta lidí po ukončení studií absolvuje dobrovolnickou službu. Je to pravda?

Neznám přesná čísla, ale podle mě poměrně hodně lidí po ukončení studií využívá dobrovolnické projekty jako příležitost vystoupit ze své komfortní zóny. Chtějí změnu po tolika letech ve škole. Také jim pomáhá zorientovat se v jejich budoucím osobním a profesním životě. Mají šanci přemýšlet o tom, co by chtěli studovat nebo jakou práci by chtěli vykonávat.

Důvod, proč se Němci běžně účastní dobrovolnických projektů je podle mě dán historicky. Až do roku 2011 v Německu platila povinná branná služba a muži museli jít po ukončení studia do armády. Jediný způsob, jak se tomu dalo vyhnout, byla civilní služba. Proto si myslím, že je v Německu dobrovolnictví i jen na jeden rok běžnou záležitostí. Od té doby existuje síť dobrovolnických programů nejen u neziskových organizací, ale i na národní úrovni. Německá vláda přetavila povinnou civilní službu ve finančně podporovanou dobrovolnickou službu. Před několika měsíci v Německu probíhaly diskuze, zda znovu nezavést povinnou civilní službu pro mladé. Na jednu stranu si myslím, že by neměl být nikdo k dobrovolnictví nucen, na druhou stranu dobrovolnická služba podporuje solidaritu a jednotu ve společnosti.

Jaká byla tvoje očekávání, než jsi sem přijel?

Vlastně jsem se snažil nedělat si žádné konkrétní představy. Ale doufal jsem, že mě tu bude práce bavit, že budu pracovat s přátelskými lidmi, že poznám další dobrovolníky a Čechy. Doufal jsem, že se tu budu cítit dobře. Také jsem si chtěl vyzkoušet dělat nové věci, takové, které mě budou bavit.

A jaké byly tvé první dojmy po příjezdu do Ústí nad Labem?

Když jsem trávil první dny v DCUL, bylo moc milé, jak moc se všichni snaží usnadnit mi začátky v cizím prostředí a splnit mi všechna přání. Také jsem byl příjemně překvapen množstvím aktivit, které tu můžu během roku vykonávat. Dostal jsem seznam asi 10-15 aktivit různých partnerských organizací. Bylo v podstatě jen na mě rozhodnout se, čemu se budu tento rok věnovat.

A první dojmy z Ústí nad Labem… Není to nejkrásnější město, které jsem viděl, ale líbí se mi jeho poloha na Labi a příroda kolem. Navíc jsou nedaleko odtud další hezká města, která mohu navštívit. A dokonce už jsem našel pěkná místa přímo v Ústí nebo za městem.

Prozradíš nám, jakým aktivitám se budeš tento rok věnovat?

Nyní učím jednou týdně začátečníky a pokročilé němčinu v Inovačním centru Ústeckého kraje. Také jsem se zapojil jako asistent trenéra do trénování 5-9 letých dětí ve Fotbalovém klubu. Navíc pracuju v týmu Amerického centra v Severočeské vědecké knihovně Ústí nad Labem. Tvoříme program, obsah pro sociální média nebo překládáme webové stránky. Někdy se také zapojuji do mezinárodního projektu IMproVE 2.0. Cílem projektu je umožnit dobrovolnickou službu i lidem s postižením tím, že se zavede tzv. buddy systém. Proškolení dobrovolníci bez postižení budou doprovázet handicapované dobrovolníky během jejich služby.

Minulý týden jsem s kolegou z DCUL pracoval na tom, abychom ještě s dalšími dobrovolníky z Německa zavedli v prostorách dobrovolnického centra ENTER22 německou kavárnu. Jednou za čtrnáct dní se tam my, všichni němečtí dobrovolníci pobývající v Ústí nad Labem, sejdeme, a setkáme se tam se všemi kolemjdoucími a návštěvníky, kteří si třeba budou chtít vylepšit němčinu nebo kteří si s námi budou chtít popovídat o našich aktivitách.

Moc se mi líbí, že moje dobrovolnická služba je tak různorodá. Mám obojí, dny, kdy pracuju jen sám, kdy si např. připravuju své lekce němčiny, a dny, kdy jsem v kolektivu, učím němčinu, hraju fotbal nebo se setkávám s lidmi z Amerického centra. Proto si myslím si, že se tu nikdy nezačnu nudit. A pokud ano, mám vždycky možnost dělat něco jiného. Moc si cením flexibility našeho DCUL.

Co ti pomáhá, aby se ti nestýskalo po tvé rodině, přátelích a tvé zemi?

Od rodiny jsem se odstěhoval už před pěti lety, takže jsem zvyklý vidět ji jen jednou za čas. Jsem rád, když se vidíme třeba na Vánoce, ale zas tak moc se mi nestýská. Více mi chybí přátelé a čas strávený s nimi. Snažím se být s nimi v kontaktu přes zprávy, občas si zavoláme. Ale těžko to může nahradit osobní setkání. Vždyc, když je to trochu možné, jedu za nimi. Ale je to poměrně daleko, takže nemá cenu jezdit tam jen na víkend. A co se týče Německa, jediné, co mi občas chybí, je prostředí, kde můžu snadno komunikovat s jinými lidmi a rozumět informacím. Ale většina lidí, se kterými se přes den tady vídám, mluví anglicky nebo německy, tak je to vlastně ok. Také doufám, že se v průběhu roku zlepším v češtině a budu schopný lépe rozumět a komunikovat.