Fotbal pro radost

Sportovní kroužky pro děti jsou v Čechách často zaměřeny na výkon. Jejich cílem je vytáhnout z dětí maximum, vyhmátnout možné budoucí profesionální sportovce a vést je k co nejlepším výkonům. Na tom samotném není až zas tak nic špatného. Jenomže tenhle výkonnostní cíl často zastíní všechno ostatní, především radost z pohybu a ze hry. Co když ale nechcete mít z dítěte vrcholového sportovce. Když si prostě přejete, aby vyrůstalo zdravě, mezi kamarády, se spoustou pohybu? Někdy se může zdát nejjednodušší cestou začít děti trénovat sám.

„Přišel jsem k fotbalu jako slepý k houslím,“ vypráví Martin Salak, dobrovolník – trenér mladší a starší fotbalové přípravky v TJ Sokol Doubí. „Starší syn Kuba začal před třemi lety hrát fotbal, byl zrovna v první třídě. Nechtěli jsme jej dát do Slovanu, kde je na děti veliký tlak, a tak manželka našla TJ Sokol Doubí. Začal tam chodit i mladší syn Matyáš a já je tam vozil. V Doubí je nový umělý povrch, super areál i lidi jsou fajn.“

Ne všechno však bylo tak, jak si přál. Hlavnímu trenérovi pomáhal starší pán, který na děti křičel. „Nelíbilo se mi to, snažil jsem se být v klidu, ale nešlo to. Jednou jsem za ním přišel a požádal ho, aby nemluvil tak sprostě. On se hrozně naštval, že nemá zapotřebí, aby si takhle rodiče vyskakovali. Nakonec trénování nechal.“

V Sokolu se pak obrátili na Martina, jestli by s trénováním mladších dětí nechtěl pomoci. „Celý život sportuji, fotbal jsem hrál jako dítě, ale nikdy ne organizovaně.“ Nakonec se do trénování pustil. Začal zkoumat, jak se dá hrát s dětmi fotbal jinak, hravou formou, tak, aby je to především bavilo. Udělal si licenci Grassroots i trenérskou licenci C. „Nikdy jsem si nemyslel, že budu organizovaný fotbalista, a dneska jsem bafuňář!“ usmívá se.

„Děti si potřebují pořád hrát, snažím se pro ně připravovat hry, do kterých se postupně nabaluje fotbal. Někdy to vypadá trochu jako chaos, ale děti to baví, funguje to a z toho mám největší radost. Mám radost, když vidím, že je něco naučím. Nechci dělat z dětí špičkové fotbalisty, chtěl bych, aby je to bavilo, měly by sportovat hlavně kvůli sobě, hýbat se, naučit se něco nového, netrávit čas hraním videoher.“

Dobré vztahy pěstují i se Slovanem Liberec. „Když jedu kolem Slovanu, kouknu se na jejich trénink. Jsem v kontaktu s trenérem jejich mládeže.“

Trénování není jen o radosti, ale také o čase. Tréninky jsou třikrát týdně, v sobotu se často hrají turnaje. „Naštěstí byl děda z manželčiny strany fotbalový trenér, takže je žena zvyklá, že byl táta pořád na hřišti,“ oceňuje Martin toleranci své rodiny. „Chtěl bych děti trénovat až do dorostu, dokud tu budu mít své vlastní děti, pak se uvidí.“ Naštěstí není na trénování sám, jsou nyní čtyři, například Vladimír Šilar jako trenér starší přípravky. „Prošel stejný příběh jako já. Už je v důchodovém věku, má tu taky dva kluky, úplně ho to pohltilo.“

To, co po jejich práci zůstane, možná nebude řada pohárů vyrovnaných někde za oknem. Zůstane spousta kluků, kteří budou mít radost z pohybu, z týmové hry, kteří – až vyrostou – povedou ke sportu zase své děti. A to je cennější než jakákoli trofej.

Fotbal trénujeme zábavnou formou, v první řadě by to mělo děti v tomto věku bavit, proto hrajeme v co největším množství hry. Maximalizujeme počet kontaktů s míčem, prakticky mají děti míč u nohy celý trénink.

Soutěžní utkání mladší přípravky se hraje ve složení 4+1. Při tréninku ale počet hráčů snižujeme. Hrajeme na minibrány v počtu hráčů 3 na 3, 2 na 2, 1 na 1, aby kontaktů s míčem měly děti co nejvíc.

Nesvazujeme hru taktikou, všichni brání, všichni útočí. Nevychováváme z dětí v tomto věku brankáře, brankář je další hráč v poli, který si může klidně dát gól.