Dobrovolnictví u Člověka v tísni: Nejde o to, udělat z pětkaře lékaře. Primárně suplujeme kompetence rodiny

Malinká komůrka je domovem jedenácti lidí, a pak také jiných obyvatel, například štěnic. Každé dítě vlastní jedny tepláky a na jedné posteli se vyspí čtyři. To není obrázek z rozvojové země, ale realita v některých českých domácnostech. I na taková místa dochází dobrovolníci z nevládní neziskové organizace Člověk v tísni. „Člověk opravdu vyleze ze své sociální bubliny. Někdy si ani nedokážeme představit, že někde ten středověk stále ještě je,“ říká koordinátorka podpory vzdělávání Člověka v tísni v Libereckém kraji Hana Dostálová.

Dobrovolníci jsou naše prodloužená ruka, bez nich bychom tolik dětí nikdy podpořit nezvládli – Hana Dostálová

Organizaci Člověk v tísni založili roku 1992 váleční zpravodajové. Na svých zahraničních cestách viděli na vlastní oči chudobu a utrpení, ve kterém tamější lidé žijí, a tak se rozhodli vyvážet do oblastí konfliktů pomoc. Dnes už organizace pomáhá ve třiceti zemích světa, významnou roli v sociální pomoci sehrává i v České republice. Její rozsáhlé působení je do jisté míry závislé i na pomoci dobrovolníků. Těch s Člověkem v tísni za loňský rok spolupracovalo v různých koutech republiky zhruba 300. Díky nim se vloni podařilo doučovat okolo 900 dětí. „Dobrovolníci jsou naše prodloužená ruka, bez nich bychom tolik dětí nikdy podpořit nezvládli. Zároveň na ně ale nepřenášíme zodpovědnost, ta leží na bedrech našich zaměstnanců, kteří jsou dobrovolníkům k dispozici,“ vysvětluje Dostálová, která se věnuje především vzdělávacím projektům pro děti ze sociálně slabších rodin.

Právě v oblasti vzdělávání působí v Libereckém Člověku v tísni nejvíce dobrovolníků. Existuje hned několik možností, jak se zapojit. Jedná se například o individuální doučování dětí na prvním stupni, je ale možné přidat se i jako pomocný vyučující v nízkoprahových a předškolních kruzích. Pod Člověka v tísni spadá i známý mezinárodní festival dokumentárních filmů věnovaných problematice lidských práv Jeden svět, který se letos uskuteční v říjnu, pokud to situace dovolí.

Skupina dobrovolníků je pestrá, stejně jako náplň jejich práce

Do dlouhodobé dobrovolnické pomoci se zapojuje pestrá směsice lidí od studentů středních škol, přes vysokoškoláky, zaměstnané jedince až po seniory. „Byl tu například tatínek od čtyř dětí, který se jednoho krásného dne rozhodl, že se chce místo technickému sektoru věnovat pedagogice, a tak u nás načerpával praxi, nebo další tatínek tří dětí, který říkal, že by si tímto způsobem potřeboval zpravit karmu (smích). Je tu ale i stařinký pán, bývalý profesor z vysoké školy, který pomáhá jednomu chlapečkovi s fyzikou,“ vyjmenovává dobrovolníky koordinátorka. Dodává, že pro dobrovolničení není podmínkou žádná oborová kvalifikace, stačí věk vyšší patnácti let, trestná bezúhonnost a ochota věnovat svůj čas ve prospěch druhých.

Není se třeba bát ani nedostatečných znalostí. Mezi individuálně doučované děti patří nejčastěji (ale nejen) prvňáčci až třeťáčci, kteří nejčastěji bojují se čtením, psaním a počítáním. „Nesuplujeme kompetence školy, ale spíš kompetence rodiny: dobrovolník zkontroluje notýsek, udělá s dítětem domácí úkoly, podívá se do žákovské, společně ořežou tužky, dovysvětlí to, co dítě nepochopilo ve škole a na víc nezbývá čas,“ uvádí Dostálová.

Důležité je nejen vzdělávání dětí, ale také rozvíjení kompetencí rodičů, kteří bývají při doučování přítomní. Někteří z nich podle Dostálové nikdy nezažili, že by se jim někdo takto věnoval, proto to sami neumí. Postupem času se tak rodiče naučí, aby dítě mělo svůj vlastní pracovní stůl, aby se vypnula televize, když se učí, nebo aby v pokoji nepobíhaly další děti. „I takové z našeho pohledu „hovadiny“ umí přípravu ohromným způsobem posunout a dítě se pak do školy těší, nebo se minimálně tolik nebojí,“ míní Dostálová.

Přesto když za ní přijde zájemce o dobrovolnou pomoc, nejprve ho od práce odrazuje. „Dobrovolníci nám napíší, nebo zavolají. Hned v druhé vlně dojde ke smluvení osobní schůzky. Na té dobrovolníky většinou straším. Říkám jim: opravdu to není hodnocené, není to hezké prostředí, jsou to chudé rodiny, na ubytovnách je nepořádek, jsou tam zvířátka, která tam nechcete potkat. Klienti často nejsou motivovaní, jde to s nimi nahoru dolů, jste s tím v pohodě? A když je neodradím ani administrativou – musí podepsat dobrovolnickou smlouvu, dohodu o mlčenlivosti a veškerý kontakt s rodinou zaznamenávat, musí vyplňovat něco jako třídnici, do které vždy zapíší, co s dítětem probrali a další poznatky – tak v ten moment si podáme ruce a začneme hledat rodinu, která by dobrovolníkovi mohla sedět,“ popisuje postup Dostálová.

Člověka, který za námi přijde s tím, že udělá z pětkaře jedničkáře, nebo z absolutně demotivovaného dítěte lékaře, musíme v ambicích trochu krotit – Hana Dostálová

Podle ní je důležité, aby si dobrovolník s dítětem sedli i lidsky. Pokud by se to nepodařilo, není problém místo působení změnit. Dobrovolník pak do rodiny dochází každý týden zhruba na dvě hodiny. Část času se s dítětem učí, část si povídají. „Někteří lidé jsou nadšení, chtějí zachraňovat svět, ale ta naše klientská skupina je specifická. Člověk se musí připravit na to, že vzdělávání není na první koleji, ale až na té šesté, sedmé, protože ty rodiny většinou řeší obrovské existenční problémy, nemají jisté bydlení, mohou mít velké exekuce, nebo mají větší množství dětí. Člověka, který za námi přijde s tím, že udělá z pětkaře jedničkáře, nebo z absolutně demotivovaného dítěte lékaře, musíme v ambicích trochu krotit,“ směje se Dostálová.

Dobrovolnictví v době koronavirové

Protože se opatření spojená s koronavirovou pandemií nevyhnula ani dobrovolnické sféře, připravují se v současné době dobrovolníci z Člověka v tísni na možnou druhou vlnu. „Mnohdy doučujeme ve stísněných prostorech, kde žije velké množství lidí, a tam kdyby se někdo nakazil, byl by to velký problém. Proto k situaci přistupujeme s respektem. Kde to šlo, nastavili jsme online doučování. Díky sbírce SOS Česko a spolupráci s Česko Digital máme k dispozici notebooky, které můžeme rodinám zapůjčit. Rodiny ale mnohdy neví, jak s tím bezpečně nakládat. Snažíme se proto děti naučit, jak s notebookem pracovat, aby se mohli případně připojit k online školnímu vyučování a následně také propojit s dobrovolníkem,“ uvádí Dostálová.

Dobrovolnictví je klíčem k přátelství i ke kariéře

Pro dobrovolníky Člověka v tísni se Dostálová snaží zprostředkovávat i různé pracovní benefity. „Rádi potvrdíme splnění praxe, na konci roku dobrovolníkům také dáváme certifikáty, které mohou přiložit k motivačním dopisům v přihlášce na vysokou školu, nebo když se uchází o nové zaměstnání. Nabízíme i možnost dále se vzdělávat. Mohou například konzultovat s naší speciální pedagožkou na Frýdlandsku,“ vyjmenovává. Díky práci s dětmi se dobrovolníci také často zdarma dostanou například na komentovanou prohlídku do ZOO nebo do knihovny, odkud odchází minimálně stejně nadšení, jako jejich klient. „Ve Frýdlantu provozujeme program Starší kamarád, ve kterém je dokonce určeno, jak často musí dobrovolník s dítětem někam vyrazit za volnočasovou aktivitou,“ upozorňuje na další z příležitostí Dostálová.

Dobrovolnictví může být také klíčem k odstartování pracovní kariéry. Není výjimkou, že se člověk na pozici dobrovolníka později přehoupne na plnohodnotného pracovníka v dané organizaci. „Samozřejmě to není podmínka, ale když se to povede, je to úžasná věc. Zrovna teď jsem nabírala na plný úvazek mladinkou slečnu. Za normálních okolností, na základě životopisu, bych z toho měla respekt, ale tím, že u nás už tři roky dobrovolničila, neměla jsem sebemenší pochybnosti, že pozici zvládne. Ušetřila mi tak tři měsíce, které bych strávila zaučováním někoho jiného,“ pochvaluje si spolupráci Dostálová.