Andělský kemp

V Lužických horách se pro letošní léto připravuje dětský tábor. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné jsou děti, které na tom táboře budou – protože jde o děti, kterým některý z rodičů nebo dokonce oba sedí ve vězení. Jsou to vlastně normální děcka, žádní kriminálníci, žádní členové nějakého dětského gangu apod. Mají ale těžký problém – mít rodiče ve vězení znamená, že se jim nejenom rozpadla rodina, ale nesou si i společenské stigma. Stydí se, nemají moc kamarádů a ostatní se jim smějí. Prakticky nic nemohou, protože na nic nejsou peníze. Někteří vyrůstají s babi a dědou, kteří si je vzali na starost a jen tak tak vše utáhnou. Leckdy pak tyhle děti prostě jenom sedí v bytě…

Jet na tábor je pro ně myšlenka z říše snů. Připravovaný tábor je specifický v tom, že je jenom pro tyto děti. Na připravovaném táboře mohou tyhle děti být prostě samy sebou, nemusí se stydět, protože jsou na tom všechny stejně. Můžou si najít nějaké kamarády. Pro ně to je strašně moc a ač se to nezdá, ten týden je skutečně ovlivní na velmi velmi dlouho.

Tábor v Lužických horách nese jméno Andělský kemp a pořádá jej pro děti vězňů Mezinárodní vězeňské společenství, které působí v České republice od roku 2010. Je součástí Prison Fellowship International, největší křesťanské světové dobrovolnické organizace v oblasti vězeňství, která pracuje ve 127 zemích. Tato mezinárodní organizace byla založená ve Spojených státech amerických v sedmdesátých letech dvacátého století. Pomáhá všem, kterých se dotkl nějaký zločin: obětem trestných činů, odsouzeným, propuštěným, rodinám, dětem vězňů i pracovníkům justice.

Je důležité, aby Andělský kemp provázeli odborníci, kteří dovedou s dětmi o jejich situaci hovořit. Na kemp proto jede více vedoucích, než je běžné, na každé dvě děti je jeden dospělý. Tito dospělí se dětem intenzivně věnují od rána doslova až do usnutí.

Děti po návratu domů zůstávají  během celého roku s vedoucími v kontaktu, dostávají dárky k narozeninám a k Vánocům, dobrovolníci jsou ochotni pomoci, kde je v rodině třeba.

„Na kempu jsme například zjistili, že jedenáctiletá dívka chce jezdit za maminkou do věznice na návštěvy, ale nemá doprovod, ani finance. Proto hradíme dívce pravidelné cesty s mentorkou za maminkou. Povedlo se vztah velmi dobře obnovit. Pomáhá v tom i vězeňský psycholog,“ vysvětluje Gabriela Kabátová, výkonná ředitelka Mezinárodní vězeňské organizace.

„Děti nemohou za své rodiče. Děti vězňů ale nesou trest spolu se svým rodičem. Prožívají izolaci od táty nebo mámy a odborníci tvrdí, že situace je srovnatelná s prožitkem úmrtí rodiče, až na to, že tyto děti nikdo nelituje, ba právě naopak. Děti vězňů jsou ve stresu, osamocené, za svou situaci se stydí a nesdílejí ji. Ve skupině dětí, které mají stejný osud, se mohou ale snáze otevřít a o problému hovořit.“

Více informací o Mezinárodním vězeňském společenství naleznete zde.

(Pro článek byly využity podklady z webu MVS a text Jakuba Hauznera)