Hosté v naší zemi

CIC – „Pomáháme imigrantům stát se našimi spoluobčany.”

Každý z nás, kdo se někdy dlouhodobě ocitl v cizí zemi, ví, jak obtížná může být adaptace na nové prostředí, jak dlouho trvá, než se rozkoukáme a s novým prostředím aspoň trochu sžijeme. Těžké je jít nakupovat, dojít na poštu, vyznat se v jízdním řádu, koupit si lístek na autobus. A co teprve, když nás čeká jednání na úřadě. Úřad dokáže člověku pěkně zkomplikovat život i v rodné zemi, natož někde v cizině. Pokud v cizí zemi žijeme dlouhodobě, stává se kontakt s úřady, zaměstnavatelem a školou každodenní nutností.

Podle mediálního obrazu by bylo snadné si myslet, že je Česká republika xenofobní, že se bojíme všeho jiného, nezvyklého, co nezapadá do našich zaběhaných způsobů. Není tomu tak, alespoň tedy ne vždy. Vstřícní vůči cizincům dokážou být nejen jednotlivci, pomoc se dá často nalézt i na úrovni organizací.

Jednou z nich je obecně prospěšná společnost Centrum pro integraci cizinců (CIC), kterou v roce 2003 založili Gozel Challyjeva, Angelino dos Santos da Silva a Vladislav Günter. V současné době centrum působí v Libereckém kraji a v jejich útulné pobočce v Moskevské ulici v Liberci, kterou vede Michaela Límová, zrovna zpovídám Irynu Kadlecovou, koordinátorku dobrovolníků.

Iryna vystudovala učitelství a k dobrovolnictví se dostala během studií, kdy doučovala sociálně slabé děti. Pracuje pro Člověka v tísni, a když ji požádali pomoc tady, ráda souhlasila. Zatímco její kolegyně, Hana Drličková, pomáhá cizincům s vyřizováním administrativy, při kontaktech s úřady i školami a je zodpovědná za sociálně aktivizační službu, Iryna pracuje jako koordinátorka dobrovolníků.

„Dobrovolníkem se může stát kdokoli starší patnácti let. Měl by mít pozitivní vztah k cizincům a chuť pomáhat lidem,“ popisuje Iryna práci dobrovolníků. Často se ozývají studenti středních škol zapojení do projektu DofE, jehož součástí je i závazek vykonávat dobrovolnické aktivity. „Když se k nám nahlásí, čeká je individuální pohovor, kde zjišťuji, zda se na dobrovolnickou práci hodí, co si představují a co od své práce očekávají. Většinou odpovídají, že chtějí pomáhat lidem, poznat cizí kulturu, nebo prostě jen potřebují praxi. Po rozhovoru je čeká školení a nakonec podpis smlouvy.“

Asi nejčastější formou pomoci dobrovolníků je doučování dětí, kterému se tu říká mentoring. „Mnohé děti cizinců mají ve škole špatné výsledky nikoli proto, že by látku nezvládaly, ale prostě proto, že nerozumí zadání.“ Dobrovolníkovi je přidělena jedna konkrétní rodina, kam dochází jednou týdně a dítěti s učením pomáhá. V době pandemie samozřejmě s určitými úpravami, protože nyní probíhá doučování online. „Je pěkné vidět radost dětí z toho, že jim někdo pomáhá,“ zamýšlí se Iryna.

CIC se však nesoustřeďuje pouze doučování dětí. Poskytuje odborné poradenství, kde se cizinec dozví, jaká jsou jeho práva, povinnosti a možnosti vždy vztažené ke konkrétnímu typu pobytového oprávnění. Chce cizincům pomoci se začleněním do české společnosti, takže organizuje otevřené kluby, návštěvy divadel, kin, výlety, pořádá sportovní a jiné akce. U všech těchto činností samozřejmě ještě chvíli potrvá, než se budou moci po pandemii opět rozeběhnout, ale Iryna se už teď těší. „Přála bych si otevřít skupinové doučování a mám také spoustu plánů pro otevřené kluby,“ vypráví o svých záměrech do budoucna. „I v současné době jsme však dokázali něco pěkného podniknout. Velmi úspěšný byl třeba online kurz sebeobrany. Děti byly ve dvou před obrazovkami a lektor jim ukazoval, co mají dělat.“

Někdy pomůže aktivita dobrovolníků zlepšit výsledky ve škole, jindy může dokonce i ovlivnit směřování člověka. „Měli jsme tu slečnu z Ukrajiny, která se díky spolupráci s mentorkou dostala na uměleckou školu,“ vzpomíná Iryna. „Díky její podpoře se dívka nyní věnuje tomu, co ji opravdu baví. Mentorka jí dokonce zajistila výstavu obrazů v liberecké knihovně.“

Je pěkné, když jako hostitelská země dokážeme a chceme vyjít vstříc těm, kdo přicházejí za vidinou lepšího života. Míra integrace cizinců ostatně závisí nejen na tom, jak se oni chtějí přizpůsobit, ale také na naší vstřícnosti a otevřenosti, na naší ochotě jim pomoci. Na tom, nakolik jsme schopni vnímat nově příchozí jako individuální bytosti, ne jako příslušníky různých etnicky, rasově, nábožensky či jinak definovaných skupin. Každý malý čin, který k tomu přispěje, je důležitý a zaslouží si naši pozornost a úctu.

Další informace o Centru pro integraci cizinců naleznete na jejich webových stránkách a také na stránce Regionálního dobrovolnického centra a v jeho databázi.