Severní hvězda

Pathfinder je ten, kdo jde vždy vpředu, aby našel cestu pro ty, kteří půjdou za ním. Ten, kdo si umí poradit v každé situaci a nezalekne se žádné překážky. Je to ten, na kterého s důvěrou spoléhají ti, kteří se nevyznají. Ten, kdo zná cestu a ukazuje ji jiným.

Málokdo z nás by si asi přál zažít na vlastní kůži vzdělávání ve Velké Británii za viktoriánské éry. Chlapci byli už v pěti letech posíláni do přísných budov internátních škol, kde panovala tvrdá disciplína. Během dlouhého vyučování museli sedět s rukama za zády, každý pohyb a inciativa byly velmi přísně trestány. Možná že však právě přísnost, strohost a nepřirozenost takového vzdělávání podnítily touhu rozvíjet děti zcela jiným směrem – ke svobodě, odpovědnosti, samostatnosti, pohybu a kreativitě. Na přelomu 19. a 20. století se na mnoha místech objevují počátky hnutí, jež bychom dnes souhrnně nazvali skautingem.

Skauting má své otce zakladatele. Za připomenutí stojí dva z nich, kteří viktoriánským vzděláváním prošli a rozhodli se zkusit to jinak – spisovatel E. T. Seton (možná jste četli jeho knihy Dva divoši či Rolf zálesák a možná jste dokonce někdy zkusili někde v přírodě upéct maso v Setonově hrnci) a důstojník britské armády B. Powel. Byli odlišní, ale spojovala je láska k přírodě, respekt k přírodním národům a jejich dovednostem. Tři okvětní lístky skautské lilie symbolizují cíl skautské výchovy – odpovědnosti vůči Bohu, svému okolí i sobě samému.

Myšlenka skautingu postupně pronikala i do církve, mnoho ze skautských ideálů se kryje s hodnotami, které se věřící rodiče snaží předat svým dětem. Něco bylo přejato zcela, něco prošlo potřebnými úpravami, aby se myšlenka mohla v novém prostředí dobře rozvíjet. Církev adventistů sedmého dne zachovává sobotu, podobně jako židé. V sobotu nepracují, navštěvují shromáždění, odpočívají, navíc dodržují poněkud odlišnou životosprávu, Chtěli si tedy skautské víkendové akce pořádat po svém. V roce 1949 proto adventisté založili po skautském vzoru ve Spojených státech Klub Pathfinder.

Než si Pathfinder našel cestu do Čech, trvalo mu to bezmála padesát let. Komunismus nebyl výchovou dětí k samostatnosti, svobodě a zvídavosti nijak nadšen a bylo tedy třeba Sametové revoluce, která jej, doufejme natrvalo, odstranila z cesty.

Také český Pathfinder potřeboval otce zakladatele. Myšlenky samy nic nezmůžou, pokud se nenajdou ochotní lidé, kteří se jimi nechají nadchnout. „Vždycky mne to přirozeně táhlo k tomu být spolu s ostatními,“ vzpomíná Petr „Pupík“ Bujok nad espressem v jedné ze vzácných chvil, kdy mohly mít na podzim roku 2020 kavárny otevřeno. V libereckém sboru církve adventistů se kolem něj a jeho přátel vytvořilo neformální společenství mládeže už na přelomu osmdesátých let. Pomáhali starším členům sboru s nákupy či štípáním dřeva na topení, jezdili na výlety, v létě do Tater, na vodu, později i na kola. Na počátku kalendářního roku organizovali v kostele program mládeže, Vločku, na kterou se sjížděli lidé z celé republiky.

Na skupinku přátel se postupně nabalovali další lidé, společenství bylo otevřené, představovalo v tehdejší době ostrůvek svobody ve stále ještě nesvobodném Československu. Po revoluci se však mládežníkům otevřely dveře do světa a společných akcí ubylo.

Během poslední Vločky v roce 1993 se při výstupu na Ještěd na Petra obrátil jeho kamarád Radek Jonczy: „Vykašli se na mládež, ta funguje sama. Pojď nám pomoct s dětmi.“ „Já a děti? Ani náhodou! Lezou mi na nervy,“ odpověděl tehdy spontánně Petr, otec tří vlastních dětí, ale myšlenka se mu v hlavě usídlila.  Když byl o rok později založen Pathfinder v České republice, stál Petr u toho a stal se vedoucím severočeské oblasti, která nese krásné jméno – Severní hvězda.

Severní hvězda sdružuje oddíly z Liberce, Turnova, Mladé Boleslavi, Litoměřic, Chomutova i dalších severočeských měst. Děti mají, podobně jako ve skautu, přes týden schůzky, o víkendu výpravy a v létě organizuje každá oblast svůj tábor. Severní hvězda má krásné tábořiště u Farské louky v Jizerských horách. Každý rok zde postaví přes třicet podsadových stanů, ve kterých děti prožijí dva týdny plné aktivit a dobrodružství. Na rozdíl od skautských oddílů je Pathfinder otevřený, takže si tábora mohou užít i děti, které do oddílu přes rok nechodí.

„Důležité je žít s dětmi,“ uvažuje Petr nahlas. „Když s nimi žiješ, teprve pak je můžeš získat, ne když jim občas uděláš nějakou show.“ Je krásné, že se mu to, co do Severní hvězdy vložil, vrací. Nejen v podobě spokojených dětí hrajících si na louce pod Jizerskými horami, ale také v tom, že se mu lidé, kteří oddíly prošli, vracejí a pomáhají jako vedoucí. Na některé zážitky se vzpomíná dodnes. „Někdy v roce devadesát šest nebo sedm jsme poslali děti na noční bojovku přes Jizerky. Posbírala mi je horská služba a ráno nám je přivezla zpět.“

Petr se Severní hvězdě věnuje už skoro třicet let, po celou dobu s nadšením a jako dobrovolník. Jeho vytrvalost na mne dělá veliký dojem. Často se nadchneme pro dobrou věc. Ale jak dlouho u ní vydržíme? Kolik z nás se systematicky věnuje dobrovolné práci pro ostatní tři desetiletí svého života?

Pošlete to dál: