Příběhy dobrovolníků

Zkušenost s dobrovolnictvím doporučuju každému, zvláště mladým lidem

  Německý dobrovolník Gerrit strávil jeden rok v Dobrovolnickém centru Ústí nad Labem (dále DCUL). Když loni přijel, pověděl mi své první dojmy, byl plný očekávání a natěšený na nové zkušenosti, které měly brzy přijít (článek si můžete přečíst zde). Dnes už je zase zpátky v Německu. Před svým odjezdem mi ale stihl odpovědět na pár otázek a podělit se o to, co mu dobrovolnická mise na severu Čech dala.  

DOBROVOLNICKÉ AKTIVITY

Uteklo to tak rychle od našeho rozhovoru… a tvůj pobyt v DCUL se nachýlil ke konci. Jak se cítíš? Co právě teď prožíváš? 

Přesně tak. Byl to dlouhý rok plný nových zkušeností. Také jsem potkal spoustu milých lidí, kteří mě celým rokem provázeli. Na jednu stranu je mi líto, že je musím opustit a že se můj čas v Ústí nad Labem velmi krátí, ale na druhou stranu jsem nadšený, že začnu novou etapu svého života v Německu. Každopádně si s sebou zpátky beru samé hezké vzpomínky.

 

Na začátku pobytu jsi měl spoustu dobrovolnických aktivit (učení němčiny, práce pro Americké centrum, fotbalové tréninky s dětmi,…). Jak se tvoje aktivity během roku proměnily? Nebo zůstaly stále stejné? 

Vlastně se během roku docela dost měnily. Zároveň ale zůstaly velmi rozmanité. Jediná aktivita, kterou jsem vykonával po celý rok, bylo učení němčiny v Inovačním centru Ústeckého kraje a chození do tzv. německé kavárny (DCUL provozovalo jednou týdně kavárnu pro veřejnost – pod názvem  Enter 22, kam si mohl kdokoliv přijít popovídat německy – pozn.red.). S fotbalem jsem skončil, moje čeština totiž nebyla natolik dobrá, abych mohl s dětmi hladce komunikovat. V lednu jsem začal chodit do domova pro seniory a od března jsem pak asistoval ve výuce němčiny na základní škole v Teplicích. S kolegou z knihovny jsme také otevřeli kurz němčiny pro veřejnost přímo v knihovně.  V létě jsem dobrovolničil  na mnoha sportovních akcích, napříkla

d na běhu Barvám neutečeš. Zkrátka jsem za ten rok zkusil poměrně dost aktivit. 

 

A co tedy projekt Enter22? Jak to fungovalo? Měla veřejnost o improvizovanou kavárnu s možností německé konverzace zájem? 

Počet českých účastníků “německé kavárny” se každý týden měnil. Nejvíce jsme tam měli asi pět lidí, kteří si s námi chtěli popovídat německy. Ale kavárna se také postupně stala takovým setkávacím místem německých dobrovolníků i dobrovolníků z ciziny, kteří žili v Ústí nebo v okolních městech. Každý druhý týden jsme hráli různé hry a vyměňovali si zkušenosti. 

 

Jak se vyvíjel Buddy systém, o kterém jsme se bavili minule (cílem projektu je umožnit dobrovolnickou službu i lidem s postižením tím, že se zavede tzv. buddy systém; proškolení dobrovolníci bez postižení budou doprovázet handicapované dobrovolníky během jejich služby)? 

Osobně jsem se na dalším vývoji moc nepodílel, ale moji kolegové z DCUL na něm pracovali dále. V posledních měsících, se konaly tréninky pro výcvik lidí, kteří mají doprovázet handicapované dobrovolníky. Pokud vím, systém už by se měl brzy zavést do praxe. 

ŽIVOT V CIZÍ ZEMI

Když jsi přijel do Ústí, vnímal jsi tuto příležitost jako první a asi i poslední k tomu, abys zkusil žít v cizí zemi. Co si myslíš o své zkušenosti teď? 

Když se teď  zpětně dívám na celý rok, vím, že jít do Ústí nad Labem bylo správné rozhodnutí. Tolik jsem se toho naučil. Poznal jsem nové kolegy a zkusil jsem spoustu věcí, které jsem v životě nedělal. Zjistil jsem, že jsem schopen zvládnout mnohem víc, než jsem si o sobě myslel. Poznal jsem tolik skvělých lidí… Opravdu mohu zkušenost v dobrovolnictví doporučit každému, zvláště mladým lidem. Ani to nemusí být v zahraničí. Vždycky budu na tento rok vzpomínat jen v dobrém. 

 

Co ti bude nejvíce chybět, až odsud odjedeš? 

Bude mi chybět úžasná příroda kolem Ústí nad Labem. V Brémách, kde teď budu žít, nejsou žádné kopce a lesů je tam také méně. Taky mi asi budou chybět levné jízdy vlakem (v porovnání s Německem) a samozřejmě taky Kofola.  Nejvíce mi ale budou chybět lidi, které jsem tu poznal. Kolegové, dobrovolníci, a moji studenti. Naštěstí je můžu navštívit. 

 

A na jaké věci se těšíš do Německa?

Až se vrátím, budu se muset zase naučit komunikovat s lidmi na ulici. Nejsem si jistý, jestli se na to těším, nebo ne. Ale samozřejmě život bude jednodušší, když budu rozumět všem a všemu kolem mě a když budu moct komunikovat úplně s každým. V Ústí bylo často škoda, že jsem nemohl mluvit s každým, se kterým jsem chtěl. Také se těším na ježdění na kole. V Ústí je terén příliš kopcovitý a skoro nikde nejsou cyklostezky. Další výhodou je, že zas budu na blízku své rodině a kamarádům. 

 

A čeština? Už rozumíš? Dokážeš i mluvit?

Několik měsíců jsem se snažil na své češtině pracovat a teď jsem schopný vést jednoduché konverzace. Pokud Češi mluví jednoduše a pomalu, jsem schopný jim rozumět. Když ale mluví příliš rychle, jsem schopný jen říct: „ještě jednou prosím“. Doufám, že nezapomenu všechno, co jsem se naučil, když budu žít v prostředí, kde na mě nikdo nebude mluvit česky.

 

Ještě mi pověz o svých plánech do budoucna? Budeš zas někde dobrovolničit? Už víš kde? 

Od října budu studovat pedagogiku v Brémách. Bude to pro mě neznámé město. Těším se na jeho objevování. Také se těším, že se dozvím nové věci o vyučování dětí.

Právě jsem v přijímacím procesu, abych se stal “Social Visionary” (sociální vizionář) v organizaci, která bojuje proti šikaně ve školách a pořádá tam workshopy. Jako “social visionary” chodíš do škol a vedeš workshopy, které jsou postavené tak, aby informovaly o šikaně a zároveň aby stmelovaly třídní kolektiv. 

Pošlete to dál: