Když je potřeba, dokážeme všichni držet při sobě, vzpomíná na pandemii koronaviru oceněná dobrovolnice

Coby učitelka v mateřské školce třiadvacetiletá Klára Zahradníková v době koronavirové pandemie dočasně přišla o práci. Místo, aby se konečně pořádně vyspala a zalezla k seriálům, jako to učinilo mnoho jejích vrstevníků, rozhodla se začít pomáhat. „Tou dobou vypuklo davové šílenství, všichni šili roušky. S kamarádkou jsme se proto rozhodly, že do toho taky půjdeme,“ vzpomíná Klára na začátky pandemie. Později se zapojila i do rozvážení nákupů pro seniory, rozdávala roušky v supermarketech, nebo chodila na Magistrát statutárního města Liberec měřit lidem teplotu. Za svou vytrvalou pomoc v boji proti koronaviru získala Klára Zahradníková začátkem července medaili Integrovaného záchranného systému z rukou hejtmana Libereckého kraje Martina Půty.

Na věku ani kráse nezáleží

Ukázalo se, že když je potřeba, dokážeme všichni držet při sobě a nezáleží na tom, kolik vám je, co děláte, nebo jak vypadáte

Z nápadu dvou kamarádek, které si půjčily šicí stroj a začaly vyrábět roušky, vznikla šicí dílna. Zapojila se rodina i přátelé, a když už prostory Klářina bytu nestačily, mohla se díky ochotné ředitelce dílna přesunout do školky, kde Klára pracuje. „Líbilo se mi, jak jsme se všichni spojili a snažili se pomoct si navzájem. Například jsem napsala na Facebook, že potřebujeme látku a ozvalo se deset lidí, kteří nám látku nabídli, dalších dvanáct se hlásilo, že nám látku dovezou a tři řekli, že by se chtěli přidat k šití,“ popisuje Klára nadšeně spolupráci mezi lidmi. „Ukázalo se, že když je potřeba, dokážeme všichni držet při sobě a nezáleží na tom, kolik vám je, co děláte, nebo jak vypadáte,“ dodává.

Šití roušek jí ale brzy nestačilo. Chtěla pomáhat lidem přímo. „Tenkrát jsem si na Facebooku všimla, že Komunitní středisko Kontakt shání dobrovolníky na roznášení nákupů pro seniory. Zapsala jsem se a čekala. Nikdo se mi ale neozýval,“ vzpomíná. Věnovala se tak i nadále rouškám. Často psala na Facebook, sháněla látky nebo někoho, kdo by je přivezl, a tak si jí všimla projektová manažerka Komunitního střediska Kontakt Marie Matějíčková a ozvala se jí s nabídkou spolupráce v call centru. Klára okamžitě souhlasila. „Byla jsem ve středu dění, když bylo potřeba, chodila jsem na nákupy, nebo jsme balíčkovali roušky pro děti do škol a rozdávali roušky v supermarketech,“ vysvětluje různorodou náplň dobrovolnické práce v Kontaktu.

Práci v Komunitním středisku Kontakt si zamilovala, i když přiznává, že občas to bylo náročné. „Všichni jsme v té době byli ve stresu. Nikdo nevěděl, co se bude dít dál. Telefonáty se seniory proto občas nebyly úplně příjemného rázu. Snažila jsem se ale vždy zamyslet a odpovědět tak, aby to lidi zaprvé ještě víc nevystresovalo, za druhé nenaštvalo, ale také abychom došli k nějakému společnému řešení, ale samozřejmě ne vždy to vyšlo,“ poukazuje Klára na složitost činnosti v call centru.

Nákupy pro seniory měly přísná pravidla

Přesto, že Klára každý den docházela do call centra, chodila na nákupy a rozvážela je seniorům, strach o své zdraví neměla. „Přišlo mi to jako obrovská panika. Ani jsem si informace o koronaviru nestihla utřídit a už byly zase jiné. Rozhodla jsem se to prostě vypouštět s tím, že jestli mám být nemocná, tak prostě budu,“ říká Klára odhodlaně. Přiznává, že nějaké obavy se přeci jen občas dostavily. „Když jsme lidem nosili nákupy, říkala jsem si, hlavně ať nenakazím toho seniora,“ uvádí Klára a dodává, že při předání nákupu musela dodržovat přísná pravidla.

Mezi ty patřilo nosit vždy roušku a rukavice. Nákup dobrovolníci nechávali za dveřmi, aby nedošlo k přímému kontaktu se seniorem. Ten jim výměnou za účtenku u dveří zanechal obálku s částkou, kterou mu dobrovolníci předem sdělili po telefonu. „Platili nám jen cenu nákupu, samotná služba zpoplatněná nebyla,“ dodává Klára.

Za dobu vládních opatření odpracovala Klára jako dobrovolnice téměř dvě stě hodin. Přesto když se dnes dívá na medaili Integrovaného záchranného systému, nemá pocit, že by byla zrovna ona něčím výjimečná. „Přijde mi trochu sobecký, že tu medaili mám jen já, pro sebe. Nemyslím, že bych toho udělala tolik. Mezi oceněnými byli lékaři, epidemiologové, velké osobnosti, které si tu medaili opravdu zasloužili,“ míní Klára.

Dobrovolničení s Klusem

Když Klára potřebovala dobít energii, pustila si do uší hudbu jejího oblíbeného zpěváka, Tomáše Kluse. „Možná to bude znít hloupě, ale myslím si, že právě díky němu jsem s dobrovolnictvím začala. On byl vždy takový sluníčkář a pomáhal druhým, což se mi na něm strašně líbí. Vždy jsem si říkala: Bože, to je skvělý, že se ten člověk snaží tolik dávat druhým a věnovat se tomu, co lidi trápí,“ vysvětluje Klára původ svého nadšení pro dobrovolničení.

Protože Klára vidí v pomoci druhým smysl, vede k němu i děti v mateřské školce. „Témata, o kterých si s dětmi povídám, se vždy snažím propojit s nějakým prožitkem. Proto jsme se zapojili například do projektu Laskavec od Nadace Karla Janečka a spolu s dětmi a jejich rodiči v Liberci vybírali granule, pamlsky, deky i hračky pro opuštěná zvířátka v libereckém útulku. Zapojili jsme se také do projektu na podporu chudých dětí Krabice od bot nebo do projektu Ježíškova vnoučata,“ vysvětluje Klára styl, kterým se rozhodla předávat dětem zkušenosti s dobrovolničením.

Povinnostem učitelky se Klára věnovala i v době pandemie. Připravovala pro děti úkoly a snažila se hledat inspiraci pro rodiče, které s dětmi zůstali doma. „Posílali jsme jim úkoly a oni nám posílali zpětnou vazbu i fotky dětí při práci. Z těch jsme pak udělali ve školce velkou nástěnku,“ říká Klára, která se po prázdninách opět vrátí k práci učitelky v mateřské školce. S dobrovolnictvím ale skončit nehodlá, i když si přes prázdniny dala pauzu. „Domluvila jsem se s Maruškou Matějíčkovou z Kontakt, že od září budu vést výtvarný kroužek pro děti, a pak se uvidí,“ popisuje svou vizi Klára.